Výtah z úvodu knihy Teaching and Assessing 21st Century Skills představuje tři systémové změny, kterými prochází a na něž reaguje a bude muset reagovat vzdělávací systém v 21. století: technika, zásadní přesun odpovědnosti od učitele k žákovi a přeměnu struktury vzdělávacího systému založené na časovém rozvrhu na strukturu založenou na úrovni znalostí.
Technika
Zatímco žáci ve 20. století mohli trávit čas mimo školu hraním her venku, povídáním si po telefonu, čtením knih nebo sledováním televize, žáci 21. století obvykle tráví čas mimo školu posloucháním iPodu, prohlížením textových zpráv na mobilech, sledováním televize, listováním v časopisech a monitorováním sociálních sítí – a to všechno najednou. V životě většiny žáků v 21. století je technika všudypřítomná a žáci očekávají, že ji budou používat při komunikaci, tvorbě, socializaci a vzájemném jednání. Mají-li se k nim učitelé a školy přiblížit, musí také přijmout nejrůznější technická zařízení a programy. To bude vyžadovat víc než jen koupit nové přístroje a instalovat je ve třídě.
Pro učitele je podstatný smysluplný odborný rozvoj, aby mohli techniku efektivně využívat. Jak Chris Dede trefně poznamenal: „Techniky učení nejsou jako oheň, když jen stojíš v jejich blízkosti, nic nezískáš“ (citováno v Cummings, 2007).
Právě tak, jako víme, že technika tady zůstane, víme, že je to dynamická, stále se měnící síla v našem životě – vždycky budou nové techniky k učení a nové rámce, ve kterých se jim budeme učit. To
může nahánět strach těm z nás, kdo vyrůstali v jiné době, je však důležité si pamatovat, že technika je koneckonců jenom nástroj. Učitelé nemusí učit techniku, spíše potřebují používat techniku, aby mohli
žáky učit kognitivní a konativní kompetence nezbytné pro úspěšnost v 21. století.
Přesun odpovědnosti
V typické třídě 20. století nebyly explicitní vzdělávací cíle sdíleny se žáky. Místo toho učitel předkládal informace a žáci se je často učili nazpaměť při přípravě na ústní zkoušky nebo testy, které učitel přichystal
a známkoval. Žáci často neuměli vysvětlit, co se vlastně učili nebo proč je to důležité.
Učitel vypočítával známky a zapisoval si je do klasifikačního archu. Pokud si žáci nezaznamenávali své vlastní známky v průběhu známkovacího období, nemuseli mít představu o tom, kolik se toho naučili.
V 1. kapitole knihy se diskutuje o tom, že tento systém fungoval, protože mnoho lidí opustilo školu a pracovalo pak na striktně řízených pozicích až do penze.
V 21. století však žáci budou muset odpovídat za své vlastní vzdělávání. Je třeba jim poskytnout jednoznačné vzdělávací cíle, tak aby velmi jasně pochopili, co se od nich očekává a jak bude demonstrování
kompetentnosti vypadat. Budou muset být schopni měřit a zaznamenávat své vlastní výsledky v hodnocení a evaluovat svůj pokrok.
Tím, že školy vyzvou a naučí žáky monitorovat a řídit vlastní vzdělávání, jim mohou pomoci k tomu, aby se stali zodpovědnějšími za své učení. V oblastech, kde tato práce už začala, jsou žáci angažovaní a zvědaví, často si plánují alternativní vzdělávací zkušenosti a někdy dokončí studium dříve. Pro více informací o tom, jak se zavádějí struktury, které podporují tyto posuny k zodpovědnosti – viz Designing and Teaching Learning Goals and Objectives (Marzano, 2009), Formative Assessment and Standards-Based Grading (Marzano,
2010) a Highly Engaged Classroom (Marzano & Pickering, 2011).
Systém založený na kompetentnosti
Ve 20. století fungovala většina škol v USA, možná i všechny, na základě časového rozvrhu. To znamená, že žáci přecházeli z jednoho ročníku do dalšího převážně podle věku. S rostoucím věkem žáci postupovali ročníky až do ukončení školy v 18 letech. Jen ve výjimečných případech žáci opakovali nebo přeskočili ročník a většinou to pro ně bylo zdrojem velkého stressu.
Navíc nebylo mnoho prostoru k manévrování mezi předmětovými oblastmi. Například žák, který exceloval v matematice, ale zápasil se slohy, byl často frustrován v kurzu tvůrčího psaní, který postupoval moc rychle, a nudil se v matematice, která pro něj probíhala moc pomalu. Tento systém byl obtížný i pro učitele, kteří měli v jedné třídě žáky pracující na různých úrovních kompetentnosti.
V systému založeném na kompetentnosti mohou žáci postoupit do další úrovně, jen když demonstrují kompetentnost. To znamená, že žáci nepostoupí do dalšího ročníku, když dostanou jen čtyřky =
Ds (D – below average). Tento systém zaručuje, že se žáci opravdu učí, když postupují. Umožňuje také flexibilitu mezi předmětovými oblastmi. Žák může být například ve zvládnutí jazyka na 2. úrovni, na
5. úrovni v matematice a na 4. úrovni ve společenských vědách.
Mnozí pedagogové se obávají, že to vede k seskupování žáků různého věku. To je do určité míry pravda, avšak takové seskupování není nový koncept. Ve skutečnosti mnohé školy již řadu let využívají
třídy se žáky různého věku a skupinové struktury s výbornými výsledky. Jsou-li tyto struktury zaváděny promyšleně a pečlivě, mohou omezit frustraci a zajistit všem žákům kvalitní vzdělávání.
Za tyto systémové změny zodpovídají především čelní představitelé škol a okresů. To neznamená, že učitelé a ředitelé škol se nemusí vzdělávat v otázkách systémů založených na technice, zodpovědnosti
a kompetentnosti, to jsou však otázky přesahující rámec této knihy. Naším cílem je poskytnout strategie založené na výzkumu, které učitelé mohou použít ve třídě, aby efektivněji připravili žáky na
úkoly 21. století.