Mistrovská zkouška v Čechách a na Moravě: 1918–1948

Jak vypadala mistrovská zkouška v době Československé republiky a protektorátu.

Po roce 1918 byla provedena revize školské sítě. Vznikaly nové odborné a mistrovské školy po celé republice. Na Slovensku a v Podkarpatské Rusi dosud odborné školy neexistovaly, zavedeny zde byly tzv. učební dílny. Tzv. malým školským zákonem č. 75/1922 Sb. se začaly prosazovat ženy i do jiných oborů než tradičních pro ženská povolání. Na všech průmyslových a odborných školách byly nyní „připuštěny žákyně za stejných podmínek jako žáci“. V letech 1923–24 byla síť škol doplněna o další vybrané mistrovské školy.
 
Spolu s rozvojem hospodářství 1. republiky se zvyšoval také počet oborů mistrovských škol. Žáky mistrovských škol byli obvykle vyučení starší lidé se zkušenostmi v provozu, na rozdíl od vyšších průmyslových škol. Jaké obory se na jednotlivých typech mistrovských škol vyučovaly?
 
Státní mistrovské školy nabízely toto zaměření:

  • elektrotechnická, fotografická, hutnická, ozdobnická, pekařská, karosářská s oddělením kolářským a klempířským, knihařská, košikářská, lakýrnická s oddělením pro malíře písma a malíře dřev, sklářská pro malbu skla a leptání, pro rytí skla, pro broušení skla a matování, slévárenská, strojnická, truhlářská, stavební pro tesaře, stavební pro zedníky;

  • dále existovaly státní mistrovské školy pro umělecké zámečníky pro klempíře, kovotlačitele a instalatéry, pro krejčovství mužské, pro krejčovství ženské, pro jemnou mechaniku a optiku, pro umělecký průmysl s oddělením pro pasíře, zlatníky a stříbrníky, pro rytce a cizeléry, pro malíře pokojů a dekorací, pro malíře uměleckého průmyslu, pro soustružníky dřeva.

Zemské mistrovské školy vznikaly pro:

  • aeromechaniku, automobilismus, elektrotechniku slabých proudů, pro stavbu dřevěných konstrukcí letadel a karoserií, pro mechaniky, pro zedníky; dále zemské mistrovské školy stavební pro tesaře a strojnické se zvláštním zřetelem k železničnímu průmyslu.

Městské a soukromé mistrovské školy existovaly v oborech knihvazačství a také řezník-uzenář.
 
„Škola nemůže nahraditi zkušenosti života průmyslového“
 
Státní průmyslové školy mistrovské i vyšší obsahovaly zpravidla více oborů a všechny školské typy: odbornou školu, vyšší školu, mistrovskou školu, odbornou pokračovací školu i speciální kurzy. Do vyšších škol vstupovali žáci ve věku nejméně 14 let, do mistrovských škol nejméně v 17 letech a do speciálních kurzů ve věku 20–30 let. Z učebních plánů vybraných mistrovských škol vyplývá, že se jednalo o dvouleté odborné střední školy se všeobecnými i odbornými předměty. Do nich se přijímali vyučení řemeslníci po třech letech praxe. Důraz je kladen na kvalitní dílenské zařízení a vybavení laboratoří. Mimoškolní praxe tvořila podstatnou část výchovy, protože platila zásada, že „škola nemůže nahraditi zkušenosti života průmyslového, zejména vytvořiti v žáku smysl pro sociální prostředí dílenské s jeho psychologií“. Absolventi mistrovských škol obdrželi „vysvědčení na odchodnou“. To opravňovalo k založení samostatné živnosti nebo k řídicím činnostem v průmyslu.
 
Podrobný pohled na mistrovskou zkoušku: zkušební řád z roku 1938
 
Podmínky a průběh mistrovských zkoušek popisují podrobně předpisy z roku 1938. Ve zkušebním řádu mimo jiné stojí:

  • zkušební komise se skládá z předsedy a tří přísedících;

  • předseda je jmenován zemským úřadem na tři roky;

  • jeden z přísedících musí znát účetnictví nebo má být učitelem živnostensko-obchodních nauk;

  • ostatní dva přísedící určí předseda ze seznamů, které založí ředitelství školy na tři roky;

  • v jednom seznamu jsou uvedeni odborníci, které ředitelství uznává za zvlášť schopné, ostatní seznamy obsahují řemeslníky oborů, pro které jsou mistrovské zkoušky určeny, ty volí příslušná společenstva;

  • přísedící určený z těchto seznamů musí samostatně provozovat živnost, pro kterou je mistrovská zkouška určena;

  • z účasti v komisi jsou vyloučeni příbuzní zkoušeného, jeho zaměstnavatel nebo společník apod.;

  • svého zástupce může vyslat ke zkouškám živnostenský úřad, který má bdít nad správným průběhem zkoušek a kterému přísluší právo činit námitky proti usnesení komise, hlavně proti výsledkům zkoušky, o jeho námitkách rozhoduje okresní živnostenský úřad;

  • předseda komise podáním ruky složí slib na živnostenském úřadě, že bude svědomitý a nestranný, podobně vykonají slib i přísedící podáním ruky předsedovi zkušební komise;

  • zkušební komise má sídlo v místě školy.

 
Jak zkouška tehdy vypadala?
 
Mistrovská zkouška nebyla veřejná a skládala se ze zkoušky praktické a teoretické.
 
Praktická zkouška spočívala ve zhotovení mistrovského díla nebo zkušební práce a zhotovení výkresů a plánů. Mistrovské dílo určila zkušební komise a rozhodnutí o tom muselo být doručeno uchazeči včas před termínem zkoušky. Mistrovské dílo měl být prakticky upotřebitelný předmět, jehož zhotovení mělo prokázat schopnost zkoušeného pracovat samostatně. Zhotovení mistrovského díla „nemá vyžadovati ani příliš času ani značného nákladu a nemá též klásti na zkoušence mimořádné požadavky“. Mistrovské dílo vytvářeli adepti ve školních dílnách, zkušební komise stanovila denní pracovní dobu a dobu, dokdy má být mistrovské dílo zhotoveno. Dozorem nad prováděním mistrovského díla pověřoval předseda jednotlivé členy zkušební komise. Ostatní členové byli oprávněni kdykoli se přesvědčit o postupu prací. Zkoušený pak hotové dílo odevzdával s potřebnou dokumentací a také s písemným prohlášením, že dílo i dokumentaci zpracoval sám a bez cizí pomoci (případně pokud mu někdo pomáhal, v čem pomoc spočívala). Mistrovské dílo zůstalo majetkem zkoušeného.
 
Teoretická zkouška se konala před nejméně třemi členy komise a skládala se ze zkoušky: 1. z odborných vědomostí, 2. z účetnictví a 3. ze zákonných předpisů o živnostech.
 
Neuspěl jste? Řekneme vám proč
 
Po ukončení zkoušky se komise usnesla na výsledku, při rovnosti hlasů rozhodl předseda. Jestliže zkoušený obstál, získal vysvědčení. Jestliže neobstál, oznámil mu předseda, ve které oblasti byly jeho vědomosti nedostačující. V protokolu pak bylo výslovně uvedeno, zda bylo mistrovské dílo uznáno za dostatečné. Proti rozhodnutí komise neměl zkoušený žádný opravný prostředek. Zkoušku bylo možné libovolně opakovat, nejméně však po třech měsících. Pokud komise uznala mistrovské dílo za dostatečné, mohla být zkouška prominuta.
 
Úspěšné vykonaná zkouška opravňovala adepty k užívání titulu „zkoušený mistr“. Taxa nebyla v předpisech uvedena, obvykle to bylo 40 tehdejších korun.
 
Mistři za protektorátu
 
Výsadu vést vlastní živnost umožňovaly mistrům i protektorátní předpisy z let 1942–45. Délka studia na mistrovské škole byla 1–2 roky. Podmínkou k přijetí bylo ukončené vzdělání v obecné nebo hlavní škole nebo nižší střední školy a výuční nebo tovaryšský list a nejméně tříletá praxe (učební doba se započítávala). Výhodou byla delší praxe, lepší vzdělání nebo rodiče, kteří vlastnili podnik v příslušném oboru. Za stejných podmínek mohly být přijaty i dívky. Například ve školním roce 1942–43 byl celkový počet mistrovských škol 66 státních a zemských a 6 soukromých (firmy Baťa).
 
Ve školním roce 1944/45 bylo zastaveno vyučování na většině českých odborných a průmyslových školách včetně mistrovských. K úplné likvidaci však nedošlo, protože končila válka.
 
Poválečné období
 
Od roku 1945 vzrůstala tendence měnit mistrovské školy na školy pro zaměstnance. Po roce 1948 byly zákonem o jednotné škole mistrovské školy fakticky zrušeny a postupně zanikaly.
 
Po roce 1989 bylo několik pokusů mistrovskou zkoušku opět obnovit. Nikdy ale nebyla uzákoněna. Poslední pokusem byl návrh novely zákona č. 179/2006 Sb., o ověřování a uznávání výsledků dalšího vzdělávání a o změně některých zákonů (zákon o uznávání výsledků dalšího vzdělávání), v roce 2016. Novela byla zpracována a prošla připomínkovým řízením. Před předložením do projednání vládou byla novela ministryní Kateřinou Valachovou stažena.
 
Historii mistrovské zkoušky do roku 1918 lze nalézt zde.
Více o projektu Mistrovská zkouška – systém, který řeší Národní ústav pro vzdělávání, lze nalézt zde: http://www.nuv.cz/projekty/mizk.
 
Použitá literatura:
Černohorský, Z. Dějiny průmyslového školství v ČSR. Praha: Výzkumný ústav odborného školství, 1979.

Havlíček, J. a kol. Průvodce odborným školstvím protektorátu Čechy a Morava 1942–43. Zpracováno Ústavem lidské práce z příkazu ministerstva hospodářství a práce a ministerstva školství. Ústav pro učebné pomůcky průmyslových a odborných škol, 1943.