pro vzdělávání

Přinášíme historický přehled, jak vypadala mistrovská zkouška od nejstarších písemných zmínek po první právní podobu v roce 1912.

Živé diskuse o znovuzavedení mistrovské zkoušky a o tom, jak by měla kvalifikace mistra vypadat, se v české vzdělávací kotlině vedou od 90. let. Pevnější obrysy dostává tato idea nyní, a to v podobě projektu, který zpracovává Národní ústav pro vzdělávání. Mezi cíli a očekávanými přínosy – jako jsou prestiž, ekonomická výhoda, profesní rozvoj nebo uznatelnost v rámci EU – ale chybí oprávnění budoucích mistrů zakládat živnost, případně vychovávat učně. Tato výsada mistrů řemesla byla přitom vždy v historii součástí mistrovské zkoušky.
 
Počátky mistrovské zkoušky
 
Ve 14. a 15. století, v době rozkvětu řemesel a rozvíjejícího se cechovního života, neměla ještě mistrovská zkouška pevnou strukturu. Kandidát měl především ukázat, že umí řemeslo. Složení mistrovské zkoušky bylo klíčem pro vstup do cechu, kam měli nejsnadnější přístup členové mistrovských rodin. To postupně vedlo k příbuzenskému kastovnictví. Některé cechy nechtěly přijímat do učení děti lazebníků, pištců, hudců a židů, „aby řemeslo nebylo zlehčeno“. V některých ceších byla podmínkou vstupu do cechu i náboženská příslušnost nebo legitimní původ uchazeče a jeho rodičů („poctivé lože“). Dalším vyžadovaným dokladem byl „list výhostní“, tedy potvrzení, že kandidát není poddaným, ale svobodným člověkem. Brzy byly požadovány také „listy za vyučenou“, tedy jakési výuční listy. Učební doba trvala zpravidla dva roky. Počet tovaryšských let nebyl stanoven. Dosud nebyl vždy podmínkou vstupu do cechu ani „tovaryšský vandr“. Nutnou podmínkou ovšem byla právě mistrovská zkouška.
 
Počátkem 16. století již byla mistrovská zkouška vázána na konkrétní výrobky určené cechem. V některých případech byla část zkoušky ústní, kdy kandidát část povinného díla nezpracovával, ale jeho zpracování popsal. Někdy bylo mistrovské dílo finančně náročné, aby se zabránilo vstupu chudých tovaryšů. Vyhnout se mistrovské zkoušce bylo možné za peníze.
 
Vandr se začíná povinně dokladovat
 
Základem pro vzdělání řemeslníků v 18. století byla tzv. cechovní příprava učňů. Do roku 1739 byl učedník pomocným dělníkem, který vykonával jednodušší práce. Složitějším a kvalifikovanějším úkonům se učil tzv. odhlížením. Učební doba byla různá. Teprve generální cechovní artikule z roku 1739 unifikovaly učební dobu pro všechny cechy. V generálních artikulech vyšlo dohromady 18 nařízení vztahujících se k mistrům, podmínkám získání mistrovství a mistrovským povinnostem. Budoucí mistr musel cechu předložit potvrzení o svém původu, výuční list a dokument potvrzující povinnou vandrovní cestu. Pokud tovaryš nepocházel přímo z daného města, musel předložit rovněž výhostní list své vrchnosti. Veškeré potřebné dokumenty předložil na cechovní schůzi, při níž oficiálně zažádal o mistrovské právo. Pokud byl cechem přijat, musel u městské rady zažádat o udělení městského práva. Teprve poté mohl přistoupit ke zhotovení mistrovského kusu. Ten generální artikuly nespecifikovaly, to určovaly jednotlivé cechy. Rozvoj průmyslu pak dále podnítil patent o zrušení nevolnictví z roku 1781.
 
Také v 19. století předepisovaly cechy povinný vandr pro mistry. Kdo chtěl být mistrem, musel být „zvandrovalý“. Pro „vandrovní“ byly zřízeny tzv. herberky, kde se každý mohl zdržet tři dny, zde dostal stravu, nocleh a 3–4 krejcary denně. Jestliže si v této lhůtě nenašel práci, musel odejít dále.
 
Cechy končí, vzniká první soustava odborného školství
 
První česká průmyslová škola na Zbraslavi byla zřízena v roce 1835 a byla určena pro mistry. Využívali ji zejména učňové a tovaryši. Vyučovalo se v neděli od 8 do 10 hodin základům kreslení a mechaniky.
Rozvoj tovární výroby postupně tlumí vliv cechů a ty jsou nahrazovány živnostmi.
 
Klíčový význam mělo zrušení roboty v roce 1848. Na základě vydání živnostenského řádu v roce 1859 vznikají živnosti a cechovní zřízení bylo zrušeno. Živnosti byly rozděleny na řemeslné, koncesované a svobodné. Byl ustanoven učební poměr. Učební doba byla stanovena na 2–4 roky. Učedník se má učit svému oboru a také má povinnost chodit do školy – vzniká duální systém vzdělávání učňů.
 
Od roku 1883 byla vytvořena soustava odborného školství, kterou tvořily:

• úplné školy odborné nižší a vyšší,

• neúplné školy odborné,

• školy pokračovací.

 
V roce 1885 přibyly ještě všeobecné školy řemeslnické pro žáky od 12 let věku, byly dvouleté.
Zvláštní oblastí bylo pokračovací školství dívčí. Ženy nejprve neměly nárok na vzdělávání, i když se pracovně začaly osamostatňovat. Začaly vznikat školy pro ženská povolání, docházka dívek – na rozdíl od chlapců – nebyla povinná.
 
Novelou živnostenského řádu (1907) byl vytyčen učební cíl, který se týká tovaryšské zkoušky v řemeslných živnostech. Komisi bylo doporučeno, aby se zdržela jakékoli přílišné přísnosti, a to jak při volbě tovaryšských kusů a zkusmých prací, tak při teoretické zkoušce. Bylo stanoveno devět otázek týkajících se surovin, polotovarů a přísad, nástrojů, strojů a jejich obsluhy. Také pokračovací školy měly být zřizovány pro jednu živnost nebo pro několik živností příbuzných.
 
1912: První právní úprava mistrovské zkoušky
 
První právní úprava mistrovské zkoušky byla vydána v roce 1912, „nařízením ministra obchodu v dohodě s ministrem veřejných prací ze dne 7. srpna 1912, jímž se některým ústavům uděluje právo konati mistrovské zkoušky“. Jak první mistrovská zkouška ze zákona vypadala?

• Zkušební komise se skládala ze čtyř členů, předsedy a tří přísedících, kteří museli samostatně provozovat dotčenou živnost. Předseda byl jmenován na tři roky. Jeden přísedící měl být znalcem účetnictví.

• Předpis řešil také potenciální podjatost členů komise: příbuzní nebo sešvagření, zaměstnavatel nebo pracovník ze stejné živnosti a osoby, „u kterých lze uvést v pochybnost jejich úplnou nepředpojatost“, byly předem z účasti v komisi vyloučeny. Komise také slíbila rukoudáním, že bude své povinnosti vykonávat svědomitě a nestranně.

• Přihláška ke zkoušce obsahovala krátký životopis, křestní nebo rodný list, doklad o vyučení nebo tovaryšský list a dále řádně potvrzená pracovní vysvědčení o nejméně tříletém zaměstnání jako tovaryš nebo tovární dělník v dotčené živnosti nebo jiné adekvátní průkazy o zaměstnání v oboru.

• Předseda posoudil žádost a přiložené dokumenty, a pokud žadatel splnil podmínky, pozval ho v nejméně dvoutýdenním předstihu ke zkoušce. Žadatel platil zkušební taxu 40 korun. Byly také stanoveny podmínky, kdy se žadateli může zkušební taxa vrátit.

• Zkouška se skládala z praktické a teoretické zkoušky. Praktická zkouška spočívala ve zhotovení mistrovského kusu nebo pracovní ukázky. Komise určila mistrovský kus, který „nemá vyžadovati ani značného času a nákladu, ani jinak činiti kromobyčejných požadavků na zkoušence“. Komise určila také místo a čas zhotovení a stanovila dohled členů komise nad zhotovením mistrovského kusu. Ti podávali písemnou zprávu o průběhu zhotovení. Zkoušenec ve stanovené lhůtě předložil zhotovený mistrovský kus včetně náčrtků, výkresů, modelů a zprávu, která obsahovala upotřebené suroviny, polotovary, způsob zpracování a výpočet nákladů. Zároveň písemně potvrzoval, že samostatně a bez cizí pomoci zhotovil mistrovský kus i se všemi přílohami. „Byla-li pomoc poskytnuta, má uvésti, v čem záležela,“ stanovoval tehdejší předpis. Pracovní ukázka měla být provedena před zkušební komisí.

• Teoretická zkouška se skládala z odborných vědomostí, účetnictví a živnostenských zákonných předpisů. Zkouška byla písemná a ústní a nesměla být delší než 1,5 hodiny. Teoretická zkouška z odborných vědomostí začínala rozhovorem o mistrovském kusu nebo pracovní ukázkou a jejími podklady a „měla se obmeziti na čistě odborně technické otázky příslušné živnosti“.

• Přesně stanoveny byly také možnosti odstoupení od zkoušky.

• O průběhu zkoušky byl vypracován protokol podepsaný všemi členy zkušební komise. Pokud zkoušený obstál, obdržel vysvědčení, jestliže neobstál, bylo v protokolu zaznamenáno, zda „byl mistrovský kus shledán dostatečným, nebo ne“. Zkouška mohla být opakována bez omezení, vždy nejméně po třech měsících. Žadatel mohl být osvobozen od zhotovení mistrovského kusu, pokud mu byl již dříve uznán.

• Materiál na mistrovský kus platil zkoušený, ostatní se hradilo ze zkušební taxy.

• Mistrovské zkoušky byly vedeny ve zvláštním rejstříku.

 
Mistrovské zkoušky byly běžně dostupné mužům, ženy mohly skládat mistrovskou zkoušku pouze pro oděvnickou živnost na ženské a dětské šaty.
 
V průběhu 1. světové války mělo školství velké potíže. Nejhůře byly postiženy živnostenské školy pokračovací, velká část jich byla zrušena, na ostatních se vyučovalo nepravidelně.
 
O novodobé historii zkoušky po roce 1918 až po její zrušení v roce 1948 si můžete přečíst zde.
Více o projektu Mistrovská zkouška – systém, který řeší Národní ústav pro vzdělávání, lze nalézt zde: http://www.nuv.cz/projekty/mizk.
 
Použitá literatura:
Lukášek, j. Dějiny soukenického průmyslu v Humpolci, nákladem vlastním, Praha 1946, vytiskl V. Horák a spol. v Praze II.
Nařízení ministra obchodu v dohodě s ministrem veřejných prací ze dne 7. srpna 1912, jímž se některým ústavům uděluje právo konati mistrovské zkoušky: Zákoník říšský pro království a země v radě říšské zastoupené, částka LXIX, říšská sbírka 1912.
Rosa, A.; Jindra, J. Průmyslové a odborné školství v Republice Československé, nákladem Státního ústavu pro učebné pomůcky škol průmyslových a odborných v Praze, 1928.
Vaverka, V. Státní průmyslová učiliště, 1938.
Winter, Z. Dějiny řemesel a obchodu v Čechách v 14. a 15. století, zvláštní výtisk pro Matici Českou, Praha, 1906, nákladem České akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění.