Kdo smí jít na gymnázium a kdo ne? Tato otázka vystavuje mnoho německých rodin stresu a ukazuje, jak sporná je selekce dětí ve čtvrtých třídách základní školy. Extrémním případem je Bavorsko, kde jsou podmínky pro přijetí na gymnázia nejpřísnější.
Květen je měsíc „třídění“. Tento dojem má v Bavorsku mnoho žáků čtvrtých tříd a jejich rodičů. Právě v květnu vychází najevo, kam budou děti dál směřovat. Podle Martina Löwa, předsedy Bavorského sdružení rodičů, je na děti vyvíjen enormní tlak, částečně už od první třídy. Někteří rodiče dělají všechno pro to, aby se jejich děti na gymnázium dostaly. Martin Löwe, sám otec čtyř dětí, vypráví, že zatížení je zvláště vysoké ve třetí a čtvrté třídě. Rodiče platí dětem doučování nebo se s nimi sami pravidelně učí. Vše se točí kolem toho, aby žáci měli na začátku května na vysvědčení průměr známek z němčiny, matematiky, přírodovědného a společenskovědního základu alespoň 2,33. Splnění tohoto kritéria totiž podmiňuje přechod na gymnázium.
V této souvislosti se v Bavorsku mluví o „maturitě ze základní školy“. Kdo tuto překážku nepřekoná, může se ještě do poloviny května přihlásit k vyučování „na zkoušku“, kde se ovšem musí osvědčit. Martin Löwe poukazuje na to, že potřeby dětí zůstávají během celého výběrového procesu často stranou. Času na hraní jim zbývá málo a už jako devítileté trpí vyčerpáním.
Selekci dětí po čtvrté třídě považuje Martin Löwe za předčasnou. Zvláště když tlak obvykle nepovolí ani poté, co se dítě dostane na gymnázium. V páté, šesté a sedmé třídě se totiž žáci dále „prosívají“. Celý vzdělávací systém cílí v Německu na segregaci, což je podle Löwa nepřátelské k dětem.
Bavorsko je přitom extrémním případem striktních požadavků na známky. V mnoha spolkových zemích se vůle rodičů při změně školy zohledňuje více. Přesto se i ve zbytku spolkové republiky dostávají rodiny pod tlak, protože dítě má jen jedno z omezených míst na gymnáziu, které si potřebuje udržet.
Odkud přichází tlak?
Podle výzkumnice v oblasti sociálních věd Katji Wippermannové, která provedla 200 rozhovorů s rodiči, vnímají lidé vzdělání jako důležité a považují ho za klíč k úspěšnému životu. Platí to především pro rodiče ze středních vrstev. Některé matky, mezi nimi promované akademičky, se při přechodu dětí na gymnázia vzdávají své práce nebo pracují jen na částečný úvazek, aby měly odpoledne čas pomáhat dětem s učením.
Úspěch dětí ve škole silně závisí na rodinném zázemí – okolnosti, kterou Německu neustále vyčítají různé studie. U některých rodičů to mimo jiné vede k dojmu, že školní úspěch dětí je jejich vlastním úspěchem či neúspěchem.
Katja Wippermannová se domnívá, že za snahou rodičů dostat děti na gymnázia stojí strach ze sestupu. Kdo dnes vychovává děti, prožil finanční krizi a ví, jak rychle mohou lidé sklouznout. Pojištěním proti tomu je dobrá maturita.
Podle výzkumníka vzdělávání Wilfrieda Bose z Dortmundu poskytuje maturita největší výhody do života. Lidé díky ní mají nejlepší šance na pracovním trhu, vydělávají v průměru více, žijí déle a zdravěji. Je jasné, že to vše chtějí rodiče svým dětem umožnit. Firmy jejich očekávání ještě podporují. Zatímco dříve stačilo pro to, aby se mladý člověk mohl začít učit optikem nebo pracovníkem v bankovnictví, vzdělání získané na reálce, nyní je nezbytná maturita. Výzkumník vzdělávání Jürgen Baumert k tomu říká, že v uplynulých třiceti letech vzrostla obliba gymnázií, zatímco hlavní školy (Hauptschulen) a reálky (Realschulen) výrazně ztratily hodnotu.
Nespravedlivé školství
V 50. letech minulého století odcházelo po základní škole (Grundschule) na gymnázia zhruba 10 procent populačního ročníku. Dnes je to přibližně 40 procent, v některých spolkových zemích dokonce 50 procent. Složení tříd na gymnáziích je kvůli tomu méně elitní, sociálně promíšené. Přesto zůstává „třídění“ žáků čtvrtých tříd s ohledem na sociální původ a rovnost příležitostí diskutabilní.
Podle Wilfrieda Bose má Německo křiklavě nespravedlivé školství. Studie to dokládají: s přechodem do dalších stupňů vzdělávání se děti po základní škole nerozdělují jen podle výkonu, ale částečně také podle sociálního prostředí, z něhož pocházejí. Na gymnázia chodí nadprůměrný podíl žáků ze středních vrstev. Jsou to často děti právníků, podnikatelů nebo učitelů, vzácněji pracovníků u montážních linek. Na hlavních školách a reálkách vypadá složení žáků většinou úplně jinak, stejně jako na integrovaných formách škol, jako jsou školy městských částí (Stadtteilschulen) nebo sekundární školy (Sekundarschulen), které více spolkových zemí zavedlo vedle gymnázií jako tzv. druhý pilíř. Na uvedené typy škol přichází většina žáků z rodin s nižším socioekonomickým statusem, což není žádná náhoda: při přechodu na gymnázium se počítá nejen výkon, ale zčásti také sociální původ. Podle Wilfrieda Bose je u dítěte profesora zhruba třikrát větší pravděpodobnost, že dostane od učitele doporučení na gymnázium, než u dítěte odborného dělníka, a to dokonce při stejném výkonu a stejné inteligenci.
V reprezentativní studii z února letošního roku, do níž se zapojily dva tisíce rodičů dětí školou povinných z celé spolkové republiky, ohodnotilo vzdělávací příležitosti jako spravedlivé 65 procent dotázaných. Oproti roku 2010 je to přitom výrazný nárůst – ve srovnatelné studii tehdy považovalo německé školství za spravedlivé jen 50 procent rodičů.
Lepší podmínky pro učení
Nespravedlnost je také v tom, že žáci gymnázií jsou hned několikrát privilegovaní. Jak uvádí Jürgen Baumert, emeritní ředitel Institutu Maxe Plancka pro výzkum vzdělávání, podmínky pro děti, co se týče jejich učení a rozvoje, jsou na gymnáziích často lepší. Učitelé jsou zpravidla lépe odborně vzdělaní než na jiných formách škol, vyučování je pro ně navíc snazší. Děti, které se chovají silně nepřizpůsobivě nebo mluví špatně německy, se na gymnáziích vyskytují zřídka. Na jiných školách se naopak koncentrují problémy, aniž by přitom školy dostaly potřebné finanční prostředky. Podle Wilfrieda Bose odvádí mnoho těchto škol skvělou práci a mají pro děti velmi dobré nabídky, ale z celkového pohledu nejsou tak dobře vybaveny jako gymnázia. U mnoha rodičů tím vzniká dojem, že se jejich děti předčasně roztřiďují na lepší nebo horší školy – a to vytváří tlak.
„Kdo chce zrušit gymnázia, riskuje povstání národa“
Někteří politici, učitelé a rodiče se proto neustále pokoušejí německý vzdělávací systém radikálně změnit a prosadit „jednu školu pro všechny“, mezi nimi také Bavorské sdružení rodičů. Věří, že kdyby se děti minimálně šest nebo devět let učily společně, jak je tomu ve většině ostatních zemí světa, přineslo by to rovné příležitosti, více společenské soudržnosti, méně stresu a strachu před vyloučením. Podle předsedy sdružení Martina Löwa by takové opatření bylo k dětem přívětivější.
Výzkumníci Bos a Baumert jsou si ovšem jisti, že je to politicky neprosaditelné. Jürgen Baumert říká, že kdo chce v Německu zrušit gymnázia, riskuje tím národní povstání.
V průzkumu provedeném v únoru letošního roku se 54 procent rodičů vyslovilo pro to, aby se děti učily společně delší dobu. Žáci by se podle nich měli rozejít do různých forem škol nejprve po šesté třídě. Podíl rodičů s tímto názorem ovšem mírně klesá. V roce 2012 požadovalo rozdělení po šesté třídě ještě 60 procent rodičů.
Mnoho Němců je unaveno ze školských reforem a přesvědčeno o tom, že by se děti ve zdánlivě homogenních skupinách učily nejlépe. Neexistuje pro to ovšem žádný důkaz ani vyvrácení této domněnky. V testování PISA dosáhly některé země, které gymnázia nemají, jako je například Finsko, lepších výsledků než Německo, jiné naopak horších.
Kompromis: jiné cesty k maturitě
Německo zůstává i nadále u kompromisů. Většinou se usiluje o to, aby se kromě gymnázií lépe vybavily také jiné formy škol, aby se zvýšila jejich hodnota, odstranily předsudky proti domnělým „zbytkovým školám“ a ukázaly jejich výhody, jako je například blízkost praxi nebo menší třídy. Dodatečně se žákům razí přímá cesta k maturitě přes tzv. druhý pilíř, k němuž patří koncepce tzv. souhrnné školy (Gesamtschule).
Zastánci gymnázií, jako je Heinz-Peter Meidinger, předseda Německého sdružení filologů, nicméně varují: pokud bude skládat maturitu stále více mladých lidí, vysvědčení nakonec nebudou mít žádnou hodnotu. Kromě toho podle něj klesá úroveň výkonu žáků. Důkaz, který by tuto domněnku potvrdil, ovšem chybí a starost před přílivem maturantů se relativizuje při pohledu na jiné země. Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD) léta připomíná, že Německo má málo studentů. Nyní zde skládá maturitu okolo 40 procent populačního ročníku. Například v Japonsku je tato kvóta se 70 procenty výrazně vyšší – hladina stresu ale také.
Podle Martina Löwa z Bavorska ale nejde jen o školskou reformu. Jak uvádí, média by mohla z rodičů a dětí sejmout velkou část tlaku, jemuž jsou vystaveni během přechodu na další stupeň školy, kdyby dále nepodněcovala falešný obraz, podle něhož je maturita jedinou cestou ke šťastnému životu.