pro vzdělávání

Článek přináší stručné informace o podobách domácího vzdělávání v Evropě, ale také osobní zkušenosti německých rodičů, kteří vědomě porušují zákon.

Stále více rodičů v Evropě hledá alternativní cestu vzdělávání svých dětí a využívají tzv. homeschooling – domácí vzdělávání, kdy jsou děti vzdělávány doma buď svými rodiči, či jimi pověřenými osobami. Evropské státy mají k domácímu vzdělávání různé přístupy. Informace o podmínkách domácího vzdělávání z 38 evropských zemí shrnuje zpráva Eurydice z loňského roku. Například Velká Británie má velmi liberální přístup a nechává rozhodnutí na rodičích.
 
Domácí vzdělávání v Evropě
 
Domácí vzdělávání je možné ve většině evropských států. Výjimkou jsou pouze dvě země: Bosna a Hercegovina a Severní Makedonie. V dalších 13 zemích[1] je domácí vzdělávání povoleno pouze ve výjimečných případech. Důvodem je většinou zdravotní stav dítěte, který neumožňuje pravidelnou školní docházku (v ČR toto není nutné zdůvodňovat – pozn. aut.). Rodiče pak musejí zažádat o povolení, předložit lékařské potvrzení, a pokud je jim domácí vzdělávání povoleno, učí děti sami, případně výukou pověří jinou osobu. Na Slovensku, ve Švýcarsku a Lichtenštejnsku musí jít o člověka s pedagogickým vzděláním. V České republice, Itálii a Norsku je jasně definována minimální úroveň dosaženého vzdělání, kterou musí daná osoba mít. Ve všech zemích, ve kterých je povoleno domácí vzdělávání, kromě Nizozemska a Velké Británie, musejí žáci pravidelně absolvovat testy a zkoušky, které připravuje ve většině případů příslušná škola.
 
Nárůst zájmu o domácí vzdělávání
 
Jak vyplývá ze zjištění BBC, počet dětí, které se vzdělávají doma, vzrostl ve Velké Británii v posledních třech letech o 40 %. V roce 2016/17 prošlo domácím vzděláváním 48 000 dětí, ve školním roce 2014/15 to bylo pouze 34 000. Vzhledem ke zvyšujícímu se počtu doma vzdělávaných dětí chce vláda nastavit jasněji práva a povinnosti spojené s domácím vzděláváním, zajistit jeho kvalitu a zvažuje zavedení povinné registrace rodičů, kteří vzdělávají své děti, aby bylo možné lépe monitorovat jejich počet.
 
I v Německu stoupá počet rodičů, kteří berou vzdělávání svých dětí do vlastních rukou. Podle odhadů německého ministerstva školství žije v Německu až 1 000 rodičů, kteří záměrně neposílají své děti do školy. Jiné odhady mluví dokonce o vyšším čísle. Domácí vzdělávání je v Německu povolené pouze ve výjimečných případech, například u dlouhodobě nemocných dětí nebo u dětí rodičů, kteří z pracovních důvodů nemohou děti posílat do jedné školy – například v rodinách, které provozují cirkus.
 
Argumenty rodičů
 
V Německu je domácí vzdělávání až na výjimečné případy trestné a rodičům, kteří neposílají své děti do školy, hrozí vězení. Co vede německé rodiče k tomu, aby neposílali děti do školy a čelili rizikům spojeným s porušením zákona?
 
Pro paní Linu Fuks je odpověď jednoduchá: „Děti se mají učit pouze to, co je zajímá, a ne to, co je v učebním plánu“, říká. Učební plán je pro ni souhrnem „prázdných“ informací, které nejsou využitelné v reálném životě. „Učit se ve škole je jako jíst papír,“ píše na své webové stránce „Wildnisfamilie”. Paní Fuks se odstěhovala z Německa, aby nemusela čelit trestnému stíhání, a všech svých sedm dětí vzdělává v zahraničí. „V Německu jsme byli často terčem kritiky i urážek. Jiní rodiče nám vyčítali, že svým dětem ničíme život, když je neposíláme do školy“, dodává paní Fuks.
 
Podobný příběh vypráví i Kati S. a její partner David T. z Braniborska. I oni se rozhodli, že své dvě dcery nebudou posílat do školy. Již pět let cestují po celém světě a vyučují své děti sami. Kati pracovala jako učitelka na základní škole v Německu. Během své praxe se přesvědčila o tom, že školní vzdělávání nebere v potaz individuální potřeby dětí. „Učitel by měl vycházet vstříc individuálním potřebám,“ říká, „to ale nejde dohromady s učebními plány.“ Jedna rodina z Hesenska podala dokonce stížnost u Evropského soudu pro lidská práva. Rodiče žádají o povolení vzdělávat děti doma.
 
Sebeřízené vzdělávání
 
Paní Fuks patří mezi rodiče, kteří propagují svobodné učení svých dětí, někdy také označované jako „sebeřízené vzdělávání“ (anglický termín unschooling, německý termín freies lernen / Freilernen). Děti se podle jejich názoru mají zabývat pouze tím, co je zajímá, bez pevně stanoveného plánu a zkoušek, které jsou nedílnou součástí školního, ale i domácího vzdělávání ve většině evropských zemí. Paní Fuks o sebeřízeném vzdělávání napsala knihu, na svých webových stránkách poskytuje zájemcům tipy a informace o vhodných zdrojích informujících o této formě vzdělávání.
 
Propagátoři sebeřízeného vzdělávání vycházejí z teorií Geralda Hüthera, který dlouhodobě kritizuje školu. Ta podle jeho názoru bere dětem radost z učení a z objevování a brání jim, aby rozvíjely svůj potenciál. Některé ze zemí, mezi které patří například Portugalsko, dovolují využívat v rámci domácího vzdělávání i sebeřízené vzdělávání.
 
Proč je škola důležitá
 
Zrušení povinné školní docházky je aktuální a citlivé téma, což dokládají i velmi ostré debaty, které v současné době v Německu probíhají. Zatímco jedna skupina rodičů, ale i odborníků považuje povinnou školní docházku za překonanou, varuje druhá skupina před jejím zmírněním. „Zčásti rozumím steskům rodičů,“ říká Ilka Hoffmann, zástupkyně z Unie pro vzdělávání a vědu (Gewerkschaft Erziehung und Wissenschaft), „v současné době je školní vzdělávací systém organizovaný tak, že jsou děti omezovány ve svém rozvoji.“ Podle paní Hoffmann však není možné řešit situaci tím, že rodiče vezmou vzdělávání dětí do svých rukou – a to především ze společenských důvodů.
 
Vyhrocení sociálních rozdílů
 
„Škola je místem sociálních kontaktů. Děti se zde učí řešit problémy, pracovat v týmu. Kromě toho vnímají, když se setkávají s jinými dětmi, jak různorodá je naše společnost,“ říká paní Hoffmann. „Zrušení povinné školní docházky by podle ní vedlo ke zvýšení sociálního rozdělení společnosti a k ohrožení stability v Německu. Zodpovědnost za vzdělávání by nesli pouze rodiče a stát by do této oblasti investoval ještě méně“, varuje. Největší následky by nesly zejména sociálně slabší rodiny, jejichž situace je již nyní komplikovaná. „Již dnes mají děti z chudších rodin výrazně horší možnosti ve srovnání se svými vrstevníky ze střední a vyšší třídy. Kdyby některé děti nemusely chodit do školy, došlo by k výraznému zhoršení této nerovnosti“, zdůrazňuje Ilka Hoffmann.
 
Řešení
 
Ilka Hoffmann zdůrazňuje, že je nutné změnit současnou podobu školního vzdělávání. „Děti jsou vystaveny velkému množství podnětů, vzruchů a větší zátěži, než tomu bylo před dvaceti lety. Škola se s tím musí naučit pracovat,“ říká. Především jsou podle ní potřeba učitelé, kteří mají lepší znalosti psychologie. „Rodiče musejí být schopni lépe vycházet s rodiči, ale i například s úřadem péče o mládež. Sociální problémy budou v Německu narůstat a škola jim musí umět čelit,“ uzavírá odbornice na vzdělávání.
 
Při tvorbě článku byly využity následující zdroje:
https://www.focus.de/familie/erziehung/familie-wir-gelten-als-kriminell-so-ticken-die-eltern-die-ihre-kinder-nicht-in-die-schule-schicken-wollen_id_10515280.html
https://www.bbc.co.uk/news/uk-england-42624220
https://eacea.ec.europa.eu/national-policies/eurydice/sites/eurydice/files/home_education_in_europe_report.pdf