Řemeslná výroba jako řešení problémů

Sbírku prací vycházející z workshopu věnovaného tématu Řemeslná výroba jako řešení problému uspořádal Trevor Marchand, profesor sociální antropologie na Škole afrických a orientálních studií. Hlavním záměrem bylo zdokumentovat řešení problémů vznikajících při výkonu řemesla i na cestě k tomu směřující.

Cílem bylo ovšem i přinést hlubší teoretické chápání rozmanitosti a komplexnosti postupů a strategií využívaných při jejich řešení lidmi provozujícími řemeslo.

Sbírka pokrývá široké a pestré spektrum řemesel, u každého z nich se soustředí na tři hlavní témata: povaha řemesla, řešení problémů týkajících se řemesla, sociální hodnoty a politický kontext řemeslné práce.
 
CO JE ŘEMESLO?
 
Říká se, že řemeslo patří do „polytetické kategorie“ pojmů. Je to „kategorie, v níž má jakýkoliv člen některé, nikoli však nutně všechny vlastnosti dané kategorie“. Soubor pojmů může tedy patřit do společné skupiny nikoliv na základě nějaké obecné charakteristiky, nýbrž podle znaků, které se překrývají a protínají napříč „rozličnými podobami mezi členy stejné rodiny“. Určitý typ řemesla může tedy zahrnovat pečlivé plánování a systematické provádění, jiný spontánní kreativitu, další zas nové způsoby využití materiálu a ještě jiný třeba teoretickou vynalézavost a imaginaci.
 
Při vědomí skutečnosti, že „pojmy řemeslo, řemeslná práce a řemeslný jsou běžně používány k popisu nebo chvále dobře promyšlených nápadů, dobře odvedené práce nebo dobře vyrobených věcí“, se Marchand od denotace přesouvá ke konotaci a ironicky poznamenává, že v současnosti má pojem řemeslo tendenci (s typickým využitím v reklamě) „probouzet touhu po alternativním, idealizovaném způsobu života a práce, takovém, který je etický, provázený vysokými standardy kvality a vyznačuje se přímými, nezprostředkovanými souvislostmi mezi myslí, tělem, materiály a prostředím“.
 
Zmínky o duševních a manuálních prvcích řemeslné práce souvisejí s historickým epistemologickým odkazem starořeckého hierarchického dělení na teoretické a praktické znalosti, v rámci něhož se řemeslo odlišovalo od vědy i umění a bylo v tomto systému vnímáno jako méněcenné. Marchand považuje takové rozlišování mezi manuální a duševní prací, odrážející se v oddělování „řemesla“ a „výtvarného umění“, za zavádějící a škodlivé. Kritizuje vzdělávací systém, v němž je  „práce rukama vnímána jako rezervní pozice, druhá volba“, definuje své poslání ve smyslu  „zpochybňování dichotomie mysl/tělo“ a vysvětluje, že cílem jeho výzkumu je prozkoumat a odhalit komplexnost znalostí, které se ve skutečnosti na ruční práci podílejí, a tím zlepšit její status v očích pedagogů, vlády a široké veřejnosti.
 
V posuzovaném sborníku je toto rozlišování vytrvale sondováno a zpochybňováno výzkumníky a řemeslníky ze širokého spektra řemeslných oborů. Erin O'Connor a Suzanne Peck (skláři v New York Glass) například popisují vztah mezi designérem, výtvarníkem a mistrem (sklářem) při výrobě skla a vysvětlují, jak se v současné době řemeslníci v tomto oboru ujímají vícenásobné role v průběhu vymýšlení a projektování  „prototypů“ objektů. Z toho vyplývá, že řemeslo je ve své podstatě především „proces … zakotvený v řemeslníkově hluboké znalosti řemesla, organizaci práce a výrobě finálního produktu“. Celý proces od nápadu, navržení prototypu až po finální výrobu je komplexní, čerpající z mnoha forem znalostí a zkušeností, a  „objevování a vznik nových problémů může patřit do řešení problémů při přípravě prototypu“.
 
Podobně při popisu práce během výroby keramiky v Yingge v Tchaj-wanu vysvětluje Geoffrey Gowlland, jak do něj „začleněné řešení problémů“ v praxi slouží k boření „rozdílů mezi designováním a řemeslným zpracováním“, neboť „myšlenkové“ a „pragmatické“ aspekty výroby keramiky jsou uplatňovány ve všech fázích procesu. Zkušenosti dovedly Gowllanda k tomuto závěru: „Je velice nápadné, že diskurz v Yingge, pokud jde o dichotomii mezi prací hlavou a rukama, tolik připomíná rozdíly utvořené v Evropě a Severní Americe. Je důležité, aby učenci (a řemeslníci) takové diskurzy zpochybnili a odhalili kompetenční vztahy tak, jak se jeví zevnitř.“
 
ŘEŠENÍ PROBLÉMŮ
 
Přestože řešení problémů se jako sjednocující nit vine napříč všemi jednotlivými kapitolami, v úvodu jej Marchand uvádí pouze jako jednu z 20 charakteristik řemesla, kam mimo jiné patří také učňovské vzdělávání, celkový přístup, odbornost, inovace, materiály, riziko, sociální politika, nástroje a tradice. Ústřední postavení, které v této sbírce řešení problémů zaujímá, lze vysvětlit v souvislosti s jeho prvořadým významem pro všechna řemesla (dle již zmiňovaného modelu „rodiny“) a navíc rozmanitými a důmyslnými způsoby vzniku problémů a jejich řešení v různých oborech činnosti. Peter Durgerian například vysvětluje, že řešení problémů při výrobě digitálního videa zahrnuje technické znalosti nejnovějších inovací v oboru a navíc chápání a cit pro dějiny filmové tvorby i zvýšený cit pro různé typy publika.
 
Tom Martin uvádí zase fascinující popis toho, jak pracovníci servisu kol postupují při opravách mnoha různých závad, k nimž u kol může docházet, a jak – v dílně – může existovat  „závažné jazykové omezení coby základu pro řešení problémů“. V kontextu  „společenských pracovních zvyků v opravárenské dílně“ vystupuje do popředí  „skupinové řešení problému“, kde komunikace o závadách a problémech probíhá prostřednictvím diagramů, přímou interakcí s nástroji a součástkami kola a občas i  „přínosným nedorozuměním“. Podobné nestandardní a vynalézavé aspekty řešení problémů při řemeslné práci popisuje David Gates ve svém vysvětlení modifikace nástrojů jako opakující se reakce na neustálé potíže při výrobě nábytku.
 
Pokud jde o  „polytetický“ model řemesla, studie se shodují v názoru, že vnímat řešení problémů jako jistý druh přenositelných základních dovednosti či dispozic je nesmysl. Naopak, problémy  „vznikají a závisejí na kontextu“,  „rodí se neustále“ a „vyžadují různé zdroje a úsilí vedoucí k jejich nápravě, řešení či uspokojení“. Podobně i důraz na skutečnost, že příprava i samotná činnost v oboru musejí probíhat postupně, dlouhodobě a spočívají v procesu, je v přímém protikladu k současné behavioristické a na výsledky orientované povaze odborného vzdělávání a hodnocení.
 
SOCIÁLNÍ HODNOTY A POLITIKA
 
Na abstraktní úrovni lze podle Marchanda „sociální politiku“ vztahující se k řemeslu popsat tak, že „sleduje snahu o alternativní způsoby práce a života, typicky v opozici či odolnosti vůči odcizujícím technologiím, neoliberalismu, globalizaci a spotřebitelskému kapitalismu“. Je třeba říci, že se nezdá, že by tento zjevný politický radikalismus ve 13 popisech řemesla obsažených v této sbírce hrál významnou roli, i když druhá část knihy se zabývá sociální, ekonomickou a filozofickou dimenzí a zahrnuje mnoho důkazů o vnitřních mocenských vztazích, sociálních hodnotách a způsobech, jakými řemeslníci reagují na vnější tlaky a síly. Prvořadým tématem všech článků je fakt, že řemesla představují proces společenské spolupráce, umožněný kolektivními hodnotami neustále se vyvíjejících forem pracovního života v reakci na měnící se politické a ekonomické podmínky.
Práce s tkalcovnou Agotime v Ghaně dovedla například Niamh Collard k závěru, že: „schopnost vyrobit vysoce kvalitní oblečení proto úzce souvisela se silou a úspěšným organizováním nespočetného množství společenských vztahů mezi tkalci, zákazníky, mecenáši a obchodníky. Konečný řemeslný výrobek se tak stal materiálním projevem společenskosti, utváření vztahů, které vedly k jeho vzniku.“
 
Podobné příklady řemeslné spolupráce jsou zmiňovány i v souvislosti s výcvikem koní, krejčovstvím či dřevosochařstvím. Tento sociální rozměr řemesla – související s hodnotami a vztahy – je tak výrazný, že Malcolm Ferris ve svém doslovu k celé sbírce říká, že vnímání „řemesla jako řešení problémů“ v sobě nese potenciál k prosazování „lidských sympatií ve vztazích vzájemné závislosti, empatie, vyrovnanosti, pokory a šlechetnosti ducha. Ty řemeslu dávají až morální rozměr. V oblasti sociální pak poukazují na neodmyslitelnou ‚zdvořilost‘ řemeslu vlastní, jejíž účinky nám mohou umožnit vybudovat lepší svět.“
 
Jde o významnou knihu z pera skutečných řemeslníků „z praxe“. Zkoumá základní otázky, zejména pak vazby mezi duševní a manuální činností a estetickými, morálními a sociálními rozměry práce, které jsou současnými studiemi zabývajícími se odborným vzděláváním a přípravou příliš často přehlíženy.
 
Marchand, Trevor H. J., Craftwork as problem solving: ethnographic studies of design and making, Farnham, Ashgate, 2016, ISBN 978-14-7244-292-5.