Článek Karin Finkenzeller publikovaný v magazínu Zeit Online upozorňuje na začarovaný kruh, v němž se pohybují mladí Francouzi ze sociálně vyloučených lokalit. Chudoba je ve Francii překážkou pro získání kvalitního vzdělání, chystaná školská reforma podle některých odborníků příliš nepomůže.
Francouzský ministr školství Jean-Michel Blanquer doprovází skupinu mladých lidí při prohlídce zámeckého parku ve Versailles. Přísně se přitom zeptá, jestli vědí, kdo park založil. A když se podívá na tiché, trochu polekané obličeje, odpoví si sám. „Byl to André le Nôtre. Je důležité to vědět,“ vštěpuje jim.
Prezident Emmanuel Macron již ve své předvolební kampani oznámil boj proti špatným vzdělávacím šancím sociálně znevýhodněných Francouzů. Stát proto poskytl dvěma a půl tisíci z nich bezplatnou návštěvu zámku ve Versailles. A se začátkem nového školního roku má Blanquer bojovat proti bídě reformou vzdělávání. V současnosti podle něj vychází 20 procent mladých Francouzů ze základní školy, aniž by uměli správně číst, psát a počítat.
Ve druhé největší ekonomice Evropy si více než 12 milionů dětí a mladých lidí prohlíží školní portály, na nichž se nepřehlédnutelně vyjímá motto francouzské ústavy „svoboda, rovnost, bratrství“. Předškolní zařízení pro nejmenší a celodenní školy by měly dětem od nejútlejšího věku až k maturitě nejen zprostředkovávat vědomosti, ale zároveň z masy jednotlivců formovat národ, který obhajuje tvrzení o rovnosti bez ohledu na sociální původ. Do žádné jiné oblasti neinvestuje francouzský stát tolik peněz. V roce 2017 vynaložil na školství 67,65 miliardy eur (bez započtení univerzit).
Realita těmto vznešeným cílům ovšem neodpovídá. Nikde jinde ve společenství zemí OECD není vzdělávací úspěch žáků tak závislý na sociálním prostředí, ve kterém vyrůstají. Studie PISA a národní průzkumy to už řadu let potvrzují.
Jeden z deseti mladých Francouzů ve věku od 16 do 25 let má značné potíže s pochopením psaného textu. Stejný podíl mládeže to zvládne pouze s námahou. Pěti procentům chybí potřebná slovní zásoba k tomu, aby se dokázali správně vyjádřit. V přírodních vědách jsou 15letí Francouzi průměrní. A kdo vyrůstá v chudých poměrech, má jen malou, dvouprocentní šanci patřit k nejlepším žákům ve třídě.
Vzdělávací systém má přitom připravovat mladé lidi na pracovní trh, na němž stále více narůstají požadavky na komplexní dovednosti. Bez reformy školství však bude plánovaná reforma trhu práce pouze poskytovat sociální pobídky, ale nebude bojovat s nezaměstnaností, bující řadu let, zejména mezi mladými lidmi.
Čtení znamená povznesení
Vzdělání je v zemi sužované teroristickými útoky a naváděné populistickými politiky, jako je Marine Le Penová, již dlouho otázkou bezpečnosti a soudržnosti společnosti. Jazykovědec Alain Bentolila varuje, že pokud někdo zůstane při osvojování čtenářských dovedností na okraji, neschopný porozumět, stává se náchylným na působení extremistů. Sám se déle než dvacet let zabývá příčinami analfabetismu ve Francii. Nedávno napsal knihu s nelítostným názvem „Jak jsme mohli tak zhloupnout?“.
Vincent Safrat na to má odpověď. A našel řešení přinejmenším jedné příčiny. V zámku Château de Buno, ležícím jihovýchodně od Paříže, pořádá prázdninové tábory se zaměřením na výlety na kolech a čtení. Knihy zajišťuje sám a prodává je v ceně 80 centů za kus. Vysvětluje přitom, že dětská kniha za běžnou cenu sedmi nebo osmi eur je pro rodiny s nízkými příjmy příliš drahá. V knihovnách si děti z těchto rodin obvykle netroufají půjčit knihy, protože by je při poškození musely nahradit. A to se v domácnostech s více dětmi může snadno stát.
Safrat už před lety začal obtelefonovávat nakladatelství a žádat po nich výtisky, které se neprodaly a měly být proto zničeny. S nimi pak ve své dodávce objížděl zemi, zvonil na domovní dveře v chudých čtvrtích a nabízel knihy jako dárek. S úsměvem přitom vzpomíná na to, že nebylo vůbec jednoduché získat důvěru lidí. Ze začátku ho považovali za obchodního zástupce nebo jehovistu, který je chce nalákat. Safrat s nimi ale chtěl pouze sdílet nadšení, které i on sám u sebe objevil až později. Jako mladého ho knihy nezajímaly a škola také ne. Odešel z ní v osmnácti letech bez závěrečné zkoušky, tak jako každým rokem 150 tisíc Francouzů. Proto tak dobře chápe, když k němu mladí lidé přicházejí, dezorientovaní, bez chuti chodit do školy, po níž je možná čeká jen nezaměstnanost nebo učení řemesla, na které se ve Francii špatně pohlíží a je nouzovým řešením pro ty, kteří selhali.
Šestapadesátiletý muž mladým lidem vypráví svůj vlastní příběh, jak se mu jednoho dne náhodou dostala do ruky kniha Škola citlivosti od Gustava Flauberta a „zasáhla ho jako blesk“. Díky tomu si všiml, že čtení může nahradit studium. Svůj sociální projekt pak pojmenoval Čtení znamená povznesení.
Méně dětí ve třídách a více hudby
Ministr školství Blanquer bez váhání přiznává, že mnoho dětí a mladých lidí má ze školy strach. Tlak na známky, přijímací zkoušky, mobbing od spolužáků a učitelů, kterým chybí pedagogické vzdělání, někdy spouštějí osudovou spirálu. Na návštěvě Versailles ministr slibuje vzdělávací systém založený na důvěře. Do vyučování chce přinést více kulturních aktivit, hudby, a hlavně zpěvu. Právě hudba podle něj vnáší do třídy atmosféru důvěry. Jak se ovšem zdá, na tuto myšlenku nepřišel spontánně. Déle než 20 let působí na vysokých manažerských pozicích ve školství. Proto dobře ví, že výuka strávená hrou nebo utvářená podle individuálních potřeb vyvolává u francouzských učitelů – a také rodičů – nedůvěru v tom smyslu, že jsou děti ve škole rozmazlovány a bude jim chybět disciplína. Své odpůrce chce ministr přesvědčit téměř filozoficky. „Skutečným nepřítelem státního školství je rovnost. Jeho přítelem je svoboda. Když se svoboda správně pochopí, upřednostňuje rovnost,“ říká.
Jedna z nejdůležitějších změn, kterou má Blanquer na pokyn prezidenta Macrona prosadit, se týká předškoláků a prvňáků v 2 500 třídách ve čtvrtích, v nichž se klade důraz na „posílení vzdělávací sítě“. Jde o sociální ohniska země, kde sedí v lavicích zejména děti z rodin s nízkými příjmy a děti přistěhovalců, tam, kde aktivní slovní zásoba pěti- a šestiletých dětí často čítá jen 220 slov místo 1 300, která běžně znají děti jinde.
Vědci, jako je Alain Bentolila, proto podporují myšlenku rozdělování tříd na menší, aby učitelé stáli jen před dvanácti dětmi namísto současných dvaceti čtyř. Ti už přitom zažili příliš mnoho vzdělávacích reforem na to, aby reagovali euforicky. Nějakou reformu přináší téměř každá změna vlády, protože její členové za sebou chtějí zanechat ideologickou stopu. Blanquerova předchůdkyně například ustanovila, že nejslabší žáci mohou postoupit do vyššího ročníku, protože je propadnutí stigmatizovalo. Ve skutečnosti nesmírně dlouhé školní dny byly zkráceny, ale začalo se vyučovat ve středu, která bývala volná. Třídy, ve kterých se intenzivně vyučovala němčina, ministryně zrušila jako příliš elitářské. Nakonec bylo zřejmé, že si tento náročný cizí jazyk vybírali především žáci z dobře situovaných rodin, kde se klade důraz na vzdělávání.
Školy pro bohaté a chudé
Podle Arnauda Riegerta z pařížské School of Economics ovšem chystaná reforma nevyřeší základní problém francouzského školství, kterým je chybějící sociální pestrost ve třídách. „Silné geografické rozdělení na čtvrti pro bohaté a chudé se zrcadlí ve školách, především v Paříži a velkých městech. Když se problémy koncentrují na jednom místě, ztěžuje to životní cestu žáků, kteří tam žijí,“ říká Riegert.
Vzhledem k tomu, že starší učitelé si mohou školy vybrat, vyučují v problémových čtvrtích většinou mladí, nezkušení lidé. Bez pedagogického vzdělání, zlobí se vědecká pracovnice v oblasti pedagogiky Laurence de Cock. Jak vysvětluje, ve Francii je možné stát se učitelem, aniž by se člověk předtím setkal s jediným žákem. Mladí učitelé stojí před třídou tři měsíce po dokončení školy, bez toho, že by o pedagogice někdy přemýšleli.
Na ministra školství Blanquera tedy čeká ještě hodně práce (a pravděpodobně i na generace jeho následovníků). Ne nadarmo se ve Francii říká, že ministr má za úkol „zkrotit mamuta“.