Kniha Jamese Avise se zaměřuje na různé aspekty nerovnosti (přístup, kontrola, obsah a kontext), nejvyšší prioritu přikládá snaze o sociální spravedlnost a Gramscim inspirovaným analýzám rozvoje specifických jevů ve vzdělávání.
V knize Unpopular Education autoři z Centre for Contemporary Cultural Studies (CCCS 1981) tvrdí, že v různých dobách docházelo ke zdůrazňování různých aspektů problému nerovnosti ve vzdělávání. Vzdělávání je obecně kritizováno kvůli systematickému vyloučení dětí (přístup). Je však také kritizováno v souvislosti s obsahem (organizace vědomostí a způsoby jejich osvojování), kontrolou (forma a obsah výuky) a předpokládaným místem výuky, včetně komplexu rodina – škola – pracoviště (kontext).
Struktura Avisovy knihy reflektuje jeho zájem o identifikaci mnohostranných potíží v odborném vzdělávání v UK, a to na úrovni tříd, vzdělávacích institucí a místních subjektů, až po globální politiku, přičemž každá je poznamenána antagonistickými poměry, formami soudržnosti a protiklady. Autorovou prioritou je uvést místní poměry a zkušenosti do širšího socioekonomického kontextu.
Kapitoly 2 a 3 například popisují různé aspekty kontextu politik. V kapitole 2 Avis rozebírá vývoj „řešení konkurenceschopnosti“, díky němuž je každý aspekt společnosti, včetně vzdělávání, orientován tak, aby vyhověl ekonomickým potřebám. Uvádí, že neoliberalismus se stal hegemonem kvůli nedostatku vitálních alternativ. S přihlédnutím ke vzdělávací politice v UK v letech 2010 až 2015 tvrdí, že New Labour, koaliční vláda i One Nation Labour (ONL) předváděly variace na jednotné téma úpravy vzdělávání pro ekonomické účely. Konkrétně, cílem bylo spíše posílení odborného vzdělávání, nikoli důkladná reforma kurikula pro věk 16–19 let. ONL se více než Konzervativní strana zabývá přebudováním neoliberalismu „prostřednictvím sociálnědemokratického pozlátka pro těžké časy“ (45), sociální vztahy kapitalismu však nezpochybňuje, místo toho volá po zodpovědnějším kapitalismu jako protikladu kapitalismu neoliberálnímu.
Kapitola 4 předkládá názor, že výzkum zaměřený na možnosti pokroku v souvislosti s učením na pracovišti projevuje v současných diskusích tendenci „zlehčovat sociální antagonismus na straně námezdní práce“. Avis se ptá, zda toto zaměření na rozvoj pracovní síly umožňuje rozvoj skutečně užitečné znalosti. Lépe řečeno, studie zaznamenávají transformaci kapitalismu, důraz na „konektivitu … a proces expanze učení … i na to, jak tyto jevy odpovídají novým představám současných socioekonomických podmínek“. Průzkumy obvykle vycházejí ze sociokulturních teorií učení – teorie aktivity, komunity praxe a teorie sítě aktérů. Často zde ovšem dochází k zásadnímu rozporu mezi snahou zlepšit organizační výkonnost a rozvojem pracovní síly, částečně proto, že nepočítají se zintenzivňováním námezdní práce, rostoucí nejistotou a rizikem pro pracující, polarizováním kompetencí na trhu práce a rozvojem pyramidální třídní struktury. Nezabývání se těmito důležitými aspekty v kontextu dané praxe znamená, že otázky ohledně toho, čím zájmům neustále se měnící politika a postupy slouží, zůstávají zastřené. Avis naopak tvrdí, že „možná potřebujeme ‚skutečně‘ širší pojetí učení na pracovišti, které ho uvede do souladu s politickou ekonomií námezdní práce, která se soustřeďuje na sociální antagonismus“.
Věnovat pozornost politické ekonomii znamená blíže se podívat na vzorce nerovnosti viditelné v kontextu UK. V kapitole 5 Avis obhajuje důležitost přezkoumání vzdělávacích a kariérových drah pro mládež znevýhodněnou sociálně, rasově/národnostně, genderově či postižením a prozkoumat tak cestu, kterou procházejí vzděláváním. Jeho argumenty zpochybňují diskurz o sociální mobilitě prostřednictvím odborného vzdělávání a místo toho upozorňuje na rozvoj „ekonomiky přesýpacích hodin“, charakterizované úbytkem pracovních míst pro střední třídu. Změny v profesní struktuře zaměstnanosti a zvýšení kredencialismu vedly ke vzniku privilegovanějších skupin, usilujících o neustálé zvyšování úrovně vzdělání svých dětí kvůli udržení jejich postavení. Relativní pozice odlišných třídních uskupení se tedy v průběhu času příliš nezměnila.
Podle Avise je boj se zvyšující se nerovností těžký kvůli změnám v řízení vzdělávání, které znamenají odklon od sociální demokracie k „neoliberalismu spjatému s trhem“. V kapitole 6 se Avis zaměřuje na rozpory, které z tohoto odklonu vyplývají pro anglická centra dalšího vzdělávání, např. na to, jaký význam je přikládán klíčovým indikátorům výkonu, či pokusy o srovnávání za účelem „kontroly aktivit žáků, učitelů či manažerů, aby nevybočovali z předvídatelných a spořádaných zvyklostí“. Pokusy o zajištění reprodukce pracovní síly však jeví tendenci k neúspěchu, proto Avis dochází k závěru, že změny v řízení představují neustálý zdroj svárů.
Jedna z věcí, o kterou se v zápase o pracovní sílu jedná, je otázka toho, kdo má přístup k jakému druhu znalostí. Proto se Avis v 7. kapitole věnuje otázce kurikulárních znalostí a kompetencí. Vychází ze sociálního realismu a uvádí, že důraz na „znalosti skutečného světa“ prostřednictvím odborného vzdělávání může být považován za snahu „zajistit větší výhody této cesty s ohledem na budoucí postavení“. Přesto „nedokáže zacílit na elitní část vysokého vzdělávání a způsob, jakým by mohla být využita k zajištění zvýhodnění pozic dětí střední a vyšší společenské třídy“. Pohlížíme-li na věc tímto způsobem, je přístup k odborným a teoretickým znalostem záležitostí distributivní spravedlnosti. Jak Alison Taylor dodává, diskuse o kognitivní spravedlnosti, vyskytující se v globálním kontextu a pocházející z pera postkoloniálních autorů (např. Santos, 2007), by při řešení otázek ohledně užitečných znalostí pro marginalizované skupiny mohla být také poučná.
Co je tedy třeba učinit ve věci odborného vzdělávání ve Velké Británii? Pro pochopení důsledků různých změn popisovaných Avisem je potřeba pokračovat v analýze změn kapitalismu a jeho kontroverzí. Kapitalistické firmy například podporují u svých zaměstnanců ochotu k učení s cílem zvýšit produktivitu, zároveň se však snaží si znalosti svých pracovníků přisvojit a směrovat za účelem profitability (Livingstone, 1999). Digitální taylorismus navíc omezuje dostupnost „dobrých prací“ (Brown, Lauder a Ashton, 2011). Posun k lokální politice (přesun na nižší úroveň) je rozporuplný – v závislosti na vyváženosti sil může být oblastí soutěže nebo způsobem kontroly.
Obecně řečeno, Avisova neomarxistická analýza ukazuje na neustálou potřebu kritického zkoumání na více úrovních pro podporu úsilí o dosažení takové reformy vzdělávání a pracovního trhu, která Velkou Británii přiblíží ke společnosti, která bude více sociálně spravedlivá. Jeho kniha je určena studentům, akademikům a odborníkům z praxe, kteří se zabývají změnami ve vzdělávání i ekonomice, k nimž došlo v posledních desetiletích, a kteří si chtějí ujasnit širší porozumění v problematice odborného vzdělávání v rámci „širší antikapitalistické politiky“.
AVIS, James. Social justice, transformation and knowledge. London, Routledge, 2016. ISBN 978-1-138-81314-4.