Zpráva OECD (Education Indicators in Focus) představuje nejdůležitější data týkající se míry vzdělanosti v členských zemích OECD. Od konce druhé světové války se podařilo zdvojnásobit podíl 25–34letých s dokončeným vyšším sekundárním vzděláním. Zároveň došlo k nárůstu vysokoškolsky vzdělaných.
Zatímco v roce 1965 získalo v členských zemích OECD vyšší sekundární vzdělání v průměru pouze 43 % 25–34letých, v roce 2015 to bylo již 84 %. V roce 1965 neměla žádná ze členských zemí OECD více než 80 % 25–34letých, kteří by měli minimálně vyšší sekundární vzdělání, na přelomu století to byla již polovina všech zemí. V roce 2015 dosáhly této úrovně všechny země kromě šesti (Island, Itálie, Mexiko, Portugalsko, Španělsko a Turecko). Tato čísla jasně dokládají, že populace v rámci OECD dosáhla vyšší míry vzdělanosti. Členské země OECD dosahovaly nárůstu vzdělanosti rozdílným tempem. Do první skupiny zemí, které dosáhly 80 % již před rokem 1980, patřily Kanada, Německo, USA nebo například Lotyšsko. Druhá skupina zemí, do které patří Dánsko, Jižní Korea, Norsko nebo Polsko, překročila hranici 80 % mezi lety 1980 a 1999. Austrálie, Francie, Izrael, Nový Zéland nebo například Velká Británie tohoto procenta dosáhly v letech 1990–2015. Některé země (například Řecko, Irsko, Jižní Korea, Portugalsko and Španělsko) dokázaly zvýšit celkovou vzdělanost výraznou měrou, celkem o 50 procentních bodů, mezi lety 1965 a 2015. Státy během této doby využívaly různé přístupy pro zajištění vyšší míry vzdělanosti. Některé prodloužily délku povinné školní docházky, jiné poskytly přístup k terciárnímu vzdělávání většímu počtu obyvatel. Některé země aplikovaly oba přístupy v různých fázích vývoje. Příkladem může být Jižní Korea, která prováděla změny postupně v jednotlivých fázích (v 50. letech byl důraz kladen na získání primárního vzdělání, mezi lety 1960 a 1970 na sekundární vzdělání a od roku 1980 dodnes se Jižní Korea snaží o rozšíření možností pro získání terciárního vzdělání). Řada členských zemí OECD se snažila naopak o to, aby se vyšší sekundární a terciární vzdělávání rozvíjelo souběžně. Je to patrné zejména u zemí, ve kterých byly změny v přístupu ke vzdělávání a vzdělanosti zahájeny poměrně pozdě, zejména v Mexiku, Portugalsku, Španělsku a Turecku.
Spolu se zvyšováním vzdělanosti na úrovni vyššího sekundárního vzdělání se v členských zemích OECD zvýšil i podíl obyvatel s vysokoškolským vzděláním. V roce 2015 byla v členských zemích průměrně polovina 25–30letých, kteří získali kromě vyššího sekundárního vzdělání také terciární vzdělání, v roce 1965 to bylo pouze 30 %. V roce 2015 byl ve více než polovině členských zemí OECD vyšší podíl mladých s ukončeným terciárním vzděláním ve srovnání s podílem žáků, kteří dosáhli sekundárního vzdělání. V Kanadě, Jižní Koreji, Lucemburku, Norsku a Španělsku tento podíl vysokoškolsky vzdělaných přesáhl dokonce 60 %. V České republice, Itálii, Německu a Slovenské republice naopak pouze třetina mladých s vyšším sekundárním vzděláním získala i vysokoškolské vzdělání. Na rozdíl od většiny států OECD, kde podíl mladých s vysokoškolským vzděláním stále roste, byla v zemích, jako je Česká republika, Estonsko, Lotyšsko, Polsko a Slovenská republika, míra dosaženého terciárního vzdělávání 40 let velmi stabilní. Poté, mezi lety 2005 a 2015 následoval velký nárůst o zhruba 10 procentních bodů. Vývoj koresponduje s politickými změnami v těchto zemích, kdy po roce 1989 již nebyl přístup k vysokoškolskému vzdělávání kontrolován státem.
Závěrem lze konstatovat, že poválečná snaha členských zemí OECD zvýšit vzdělanost obyvatel, která byla chápána jako nezbytná podmínka ekonomického růstu, byla naplněna. Vyšší sekundární vzdělání je v současné době chápáno jako minimální úroveň pro vstup na trh práce a zaměstnatelnost. Na druhé straně je však nutné konstatovat, že dosažené vyšší sekundární vzdělání automaticky neznamená, že má daný jedinec odpovídající znalosti, dovednosti a kompetence. Jak vyplývá z Výzkumu dovedností dospělých (PIIAC), provedeného OECD, má 60 % 25–64letých s dosaženým vyšším sekundárním vzděláním čtenářskou a matematickou gramotnost na nebo pod úrovní 2 (na stupnici od 0 do 5). To platí dokonce i u 30 % vysokoškolsky vzdělaných.