Nejdůležitější jsou měkké kompetence, ale jak je vyučovat? O pokusu Brookingského institutu odpovědět na tuto otázku píše ve svém příspěvku pro portál Education World oceňovaný redaktor novin a časopisů a vedoucí poradenského oddělení ve škole v Montgomery County Jim Paterson.
Od pedagogů se stále více vyžaduje, aby žáky vybavili tím, co často nazýváme „dovednostmi pro 21. století“, a proti předpokladům, z nichž tato iniciativa vychází, je těžké argumentovat. Kdo by nechtěl, aby byli naši žáci vybaveni dovednostmi jako kritické myšlení, kooperace, komunikace a zejména řešení problémů. Odborníci však uvádějí, že při snaze žákům tyto dovednosti předat čekají na pedagogy tři zásadní problémy.
Zaprvé, tyto dovednosti je občas těžké identifikovat. O čem to vlastně mluvíme, když hovoříme o těchto nových „měkkých“ či interpersonálních dovednostech? Do této kategorie spadá mnoho věcí. Které z nich bychom měli mít na mysli a upřednostnit?
Kromě toho není vždy jasně určeno, jak přistupovat ke kurikulu, které pro učitele představuje návod, jak zajistit, aby žáci tyto dovednosti pochopili, a není ani mnoho příležitostí k vyvinutí nových způsobů jejich výuky. Jde o něco, co je ve školách podporováno, avšak ne vždy plně zavedeno tak, aby to ve třídách fungovalo.
A konečně, jak plně zaměstnaní učitelé, kterým každý rok přibývá stále více odpovědností, najdou ve třídě čas, aby v tomto smyslu pokročili. Vzhledem k tomu, že vzdělávací cíle jsou stále neústupnější a výsledky testů rozhodující během celého roku, je těžké najít čas a energii pro předávání těchto obtížně měřitelných dovedností.
Nejdůležitější dovednosti
Brookingský institut se v řadě nedávných článků pokusil s prvními dvěma problémy vypořádat tak, že určil ty nejdůležitější dovednosti a nabídnul konkrétní postupy, které někteří pedagogové ve svých třídách úspěšně využívají. Nalezení času a energie pro jejich implementaci je nicméně stále něčím, čemu školy a učitelé musejí přiřadit prioritu. Institut uvádí, že tyto dovednosti pomáhají žákům pochopit, jak pracuje jejich mozek a jak se mohou nejlépe učit – dále nabízejí důležité strategie, které jim budou nápomocné po celou dobu vzdělávání.
Vzhledem ke skutečnosti, že po těchto dovednostech volají stále více zaměstnavatelé, zaměřuje se Asociace amerických vysokých škol a univerzit (AACU) v rámci vysokoškolského vzdělávání trvale na jejich předávání studentům. Téměř všichni dotazovaní zaměstnavatelé (93 %) uvádějí, že „prokázání schopnosti kriticky myslet, jasně komunikovat a řešit komplexní problémy je důležitější než diplom bakaláře“, uvádí Asociace ve své zprávě. „Ještě více jich uvádí (95 %), že při výběru upřednostňují absolventy vyšších středních škol s dovednostmi, které jim budou užitečné v přispívání k inovacím na pracovišti.“
Jak učit řešení problémů?
Brookingský institut věnoval klíčovým kompetencím pro 21. století sérii pěti článků, včetně řešení problémů, které se podle názoru odborníků často formálně nevyučuje, přestože by mělo. „V reálném světě žáci narážejí na problémy, které jsou složité, nedefinované, a nemají jasná řešení a postupy,“ říká v úvodu článku k tomuto tématu Helyn Kim, analytička Brookingského institutu: „K řešení těchto problémů potřebují být schopni identifikovat a uplatňovat různé strategie.“ V rozhovoru uvádí, že vládne předpoklad, že to, jak řešit problémy, se učíme, výzkumy ovšem ukazují, že to neplatí pro každého, a někteří lidé se této dovednosti učí snadněji a kompletněji než jiní. „Dovednosti řešit problémy se nicméně nemusejí nutně rozvinout přirozeně; je třeba je přímo vyučovat způsobem, který může být přenositelný napříč mnoha programy a kontexty,“ tvrdí.
Kate Mills, učitelka literatury v Red Bank Primary School v New Jersey, která 10 let vyučovala čtvrtý ročník, spolupracovala s Kim na článku o způsobech, jež mají vést k úspěchu při rozvoji těchto dovedností ve škole, a uvádí, že se pokusila vytvořit „třídní kulturu řešitelů problémů“. „Stejně důležité jako učit žáky učivo zahrnuté do vzdělávacího programu je pomáhat jim vyrůst v lidi, kteří budou úspěšní mimo třídu,“ uvádí. Jako první si vybrala jazyk a aktivity ve třídě, které žáky přimějí k přemýšlení o tom, jak řídit vlastní mentální procesy, aby si stanovili cíle a dosáhli jich. Takové „přemýšlení o přemýšlení“ je účinné obzvláště tehdy, je-li žákova snaha rozpoznána. „Začala jsem s ‚normalizováním potíží‘ ve třídě. Peter H. Johnston učí o důležitosti normalizovat úsilí, pojmenovat ho, uznat ho a nazývat ho tím, čím skutečně je: signálem, že rosteme. Cílem žáků je přijmout výzvu a nezdar jako příležitost k růstu a lepšímu výsledku v budoucnu.“ Žáky výrazně povzbuzuje v tom, aby nacházeli způsoby řešení problému, a pak jim ukazuje, jak si počínali. Žáci brzy pochopili, že je zde nikoliv proto, aby za ně problémy řešila, ale aby je podporovala v jejich učení – a pak jim mohla pomoci s těmi strategiemi a jak, kdy a kde je využít. Často žákům ukazuje video „závada eskalátoru“, kde to vypadá, jako by lidé uvízli. „Jelikož mí žáci jsou čtvrťáci, připadá jim to legrační a hned začnou vykřikovat: Stačí odejít! Prostě pokračuj! Na to jim říkám, že ‚mnozí z nás, možná dokonce my všichni, jsme jako ten člověk ve videu, který, když uvízne, volá o pomoc. Jakmile uvízneme, zastavíme se a okamžitě prosíme o pomoc namísto toho, abychom přijali výzvu a pokusili se novým způsobem propracovat k řešení problému.‘“ Říká, že tuto lekci často používá na hodinách matematiky, ale hodí se kamkoli. „Dávám žákům matematický problém, na kterém se mnoho z nich zasekne. Říkám jim, buď se zaseknete, nebo si dovolíte, abyste se na tomto problému zasekli, a pak jej začnete řešit, a budete si všímat toho, jak se sami osvobozujete. Během jejich práce do procesu vstupuji proto, abych jim pomohla jejich kroky pojmenovat: Jak ses z toho zaseknutí vysvobodil? Jaký byl tvůj první krok? Co děláš teď? Co dalšího bys mohl zkusit?“ Když žák najde řešení, poukáže na to a nechá ho popsat, jak se k řešení dostal, a vše pojmenovat.
Mills říká, že řešení problémů je pro ni při vyučování vždy prioritou a jak roky plynou, stává se stále vyšší prioritou i pro její žáky. „Pro mě jako učitelku je důležité vytvářet ve třídě takové prostředí, ve kterém jsou žáci řešitelé problémů. To pomáhá propojit úsilí se strategiemi, takže žáci již nebudou spatřovat hodnotu jen v tom, že se pracuje pilněji, nýbrž chytřeji, zkoušením nových a odlišných strategií a zlepšováním svých postupů. A tím, že tak činí, budou každým dalším pokusem stále úspěšnější.