pro vzdělávání

Škola Michaela v severním Londýně, vedená Katharinou Birbalsingh, má výjimečnou pověst díky svému důrazu na disciplínu. Názory na její přístup k vyučování se však liší. 

Je označována jako nejpřísnější škola v Británii. Její ředitelka však říká, že největší výzvou není udržet žákovskou disciplínu, ale vyrovnat se s kritikou zvenčí.
Výjimečnou pověst vydobyl Komunitní škole Michaela v Brentu, v severním Londýně, důraz na disciplínu a ředitelka Katharina Birbalsingh, kterou deník Sunday Times označil jako „nejpřísnější učitelku Británie“. Někteří odborníci na vzdělávání však nejsou příliš nadšení, a téměř každý večer se tak na sociálních sítích odehrávají potyčky mezi příznivci a odpůrci školy. Podle ředitelky Birbalsingh, jedné z mála žen z černošské či etnické menšiny vedoucích střední školy v Anglii, se občas diskuse zvrtne. E-maily jsou prý nejhorší: „Přejí nám rakovinu a podobně, protože se jim nelíbí, co děláme.“ Ředitelka říká: „Lidé se mě ptají, co je pro mě na vedení školy největší výzva. Jsou to právě pomlouvači zvenčí. Ve škole jsou výzvy na denním pořádku. Ale pomlouvači zvenčí zabírají hodně času, emocionálně vyčerpávají. A jsou fanatičtí.“
Ve škole se skupina žáků připravuje na konec přestávky a přesun na další hodinu. Tiše se seřadí za dozoru svého učitele, který požádá jednoho z nich, aby sebral kuličku hroznového vína ze země. „Vidíte?“ popisuje ředitelka Birbalsingh skupině učitelů na návštěvě. „Tohle by se na jiných školách nikdy nestalo. Nikdy byste neviděli učitele požádat žáka, aby hrozen sebral, protože by se zbláznili.“ Říká, že jednou z věcí, které odlišují Michaelu, státní střední školu, kterou založila před třemi roky, je neochota nechat i jediného žáka sejít z cesty. „Je to o změně návyků a neustálém připomínání žákům, aby byli uctiví,“ říká Birbalsingh, „docílili jsme toho, že nesebrat ten hrozen je nepřijatelné.“
Žáci sedmého ročníku odcházejí v zástupu na svou další hodinu, čímž ilustrují jiné pravidlo školy Michaela: tiché chodby. Děti se přemisťují mezi učebnami bez mluvení, v jedné řadě, rychle. Kdo se tímto pravidlem neřídí, dostane napomenutí, které vede k tomu, být po škole. Ředitelka Birbalsingh vysvětluje, že důvodem opatření je to, že školní chodby jsou místem, kde se často odehrává nepatřičné chování: při nekoordinovaném pohybu velkých skupin dětí vznikají strkanice a hádky. Při přesunu v řadě zůstávají děti v klidu a soustředěné na svou další hodinu.
Zaměstnanci školy Michaela jsou převážně mladí a aktivní na Twitteru a na blozích o vzdělávání. Ředitelka Birbalsingh se školou nedávno publikovala knihu Battle Hymn of the Tiger Teachers. Obsahuje doporučení od filosofa Rogera Scrutona, který říká, že Michaela je vzorem, „který by měly všechny naše školy následovat“.
Jeden ze zaměstnanců, Joe Kirby, podrobně popsal politiku školy Michaela, zvanou „žádné výmluvy“. Žák zůstane po škole za to, že přijde do školy o minutu pozdě, neudělá domácí úkol, za nedbalou práci, za to, že nemá pero nebo pravítko, nevhodně reaguje na učitelovy pokyny nesouhlasným mlaskáním či obracením očí v sloup, a dokonce za „neustálé otáčení se“ přes zákaz učitele. Zůstat po škole kvůli peru zní drsně, dokud se nedozvíte, že Michaela na začátku roku poskytuje pera všem žákům, že je tam školní obchod, který je každé ráno prodává za sníženou cenu, a že rodiče neustále dostávají upomínky ohledně vybavení, které si jejich děti musejí nosit každý den.
Michaela se v roce 2016 dostala na titulky novin, když vyšlo najevo, že děti, jejichž rodiče nezaplatili za školní obědy, musely jíst v oddělené místnosti. Ale ředitelku Birbalsingh kritika neobměkčila: „Pokud by jejich rodiče nezaplatili na jiných školách, nedostali by oběd vůbec. Tady alespoň oběd dostanou, a dobrý oběd.“ Sama Birbalsingh se objevuje ve zprávách od té doby, kdy se velice kriticky vyjádřila o stavu anglických škol v roce 2010 na Konferenci Konzervativní strany. Po svém vystoupení opustila post zástupkyně ředitele na akademii v jižním Londýně. Zavedení „volných škol“ (free schools) jí umožnilo v roce 2014 otevřít Michaelu, v budově staré střední školy poblíž stadionu ve Wembley.
Ředitelka Birbalsingh ve své kanceláři předává návštěvníkům – učitelům a představitelům rady pro vzdělávání z Abú Zabí ‒ základní informace týkající se školy, a začíná s disciplínou. „Děti to tady milují, protože vědí, že v porovnání s jejich základní školou nebo školou, ve které byly předtím, se tady hodně naučí, je tu klid a nejsou šikanovány,“ vysvětluje jim. „Tady mohou jít na toaletu, aniž by se bály, že budou šikanovány. Na jiných školách najdete děti, které jsou vycvičené nechodit na toaletu celý den, protože mají strach ze šikany, která se tam odehrává. Takže prostě nechodí na záchod. Tohle se u nás neděje.“
Druhou velkou odlišností školy, uvádí Birbalsingh, je její tradiční styl vyučování. „Máme učitele, který stojí vpředu a poskytuje vědění. Věříme, že učitel toho ví víc než děti. Většina učitelů v Británii tomu nevěří. Myslí si, že děti i učitelé znají převážně stejné věci, a proto má učitel děti pouze vést, a ne je učit.“  
Třetí bod však poutá větší pozornost. „Učíme vlídnosti a vděčnosti, protože si myslíme, že děti by měly být k sobě navzájem i ke svým učitelům milé a vděčné za všechno, co pro ně děláme.“ Být učitelem a rodičem, vysvětluje Birbalsingh, je to „nejradostnější, nejvíc vzrušující a nejdůležitější zaměstnání v zemi“. Místo toho, říká, byli učitelé v Británii dohnáni k vyhoření. „Učitelé a rodiče potřebují podporu a uznání“, dodává. „Toho se jim v této zemi nedostává. Učitelé jsou v tisku ustavičně pomlouváni, neustále čelí útokům. Existují skutečně případy, kdy jsou učitelé napadeni na ulici a útočníkům se nic moc nestane … Kdybych ty děti měla na této škole, na nikoho by neútočily. Byly by jinými lidmi, až vyrostou, a to z toho důvodu, že by se tady naučily vlídnosti a vděčnosti.“ Birbalsingh říká: „Uvidíte, že v jiných školách nejsou děti vůbec milé, jsou hrozné. A jsou hrozné proto, že je nikdo nenaučil vlídnosti.“
Ředitelka Birbalsingh užívá při líčení ostatních škol nadsázku. Sir Michael Wilshaw, odstupující vrchní inspektor Ofsted[1], se proslavil přísným režimem jako ředitel mossbournské akademie v Hackney. A podobné metody používá i King Solomon Academy v Paddingtonu (ze skupiny akademií charitativní organizace Ark).
Pro školu Michaela je hodně v sázce: očekává svou první inspekci z Ofsted a za dva roky bude mít první výsledky zkoušek GCSE[2].
Zvláštně působivé je to, jakou pozornost škola věnuje detailům. V koberci na chodbách je vetkaná černá čára, která má žáky vést. Třídy jsou na zadní stěně vybavené háčky k pověšení bund a tašek, aby nepřekážely. Žáci musejí používat penály z průhledného plastu, které jim rozdává škola. Žákovské toalety nemají zrcadla a make-up je zakázaný. Na toaletách pro zaměstnance je v jedné kabince zarámovaný pochvalný dopis od ministra. Každý detail, včetně rutiny spojené s klidem na chodbách, má jediný účel: maximalizovat čas, který žák tráví s učitelem, tak aby učení zůstalo ve středu pozornosti. Dokonce i během oběda, který žáci zahajují hlasitým recitováním básně Když[3], nabádá zástupce ředitele žáky, aby přes Vánoce pracovali na domácích úkolech. „Nedělejte špatná rozhodnutí,“ varuje žáky, čímž podtrhává ústřední myšlenku Michaely.
Ředitelka Birbalsingh se mezitím věnuje otevření další „volné školy“, tentokrát takové, která bude nabízet vzdělávání od mateřské školy po předmaturitní ročník (tzv. sixth form).
Musela by Michaela mít přísná pravidla, kdyby se nacházela na nějakém bohatém předměstí, jako je Hampstead, místo sociálně znevýhodněného Brentu, kde je 30 % žáků na dotovaných školních obědech? „Nemyslím si, že by musela. Ale domnívám se, že všechny školy by měly být jako tato,“ uvádí Birbalsingh.